Pages

Friday 15 July 2016

Dny číslo 7, 8 a 9

Sedmý den mi kromě nyní typického "život je smutný, ale nějak to přežiju a nebo taky ne" v hlavě vrtalo, co s tím druhým koncertem, na který jsem už od minulého týdne chtěla jít. Pondělní byl už definitivně promeškaný a důkladně probrečený (to je nové synonymum ke slovu pros*aný nebo tak něco). V MHD po cestě z práce jsem potkala čtyřnásobnou vzpruhu, jinými slovy kolegy z bývalé práce. Pár minut s úsměvem mi prospělo. Doma jsem pak něco málo zhltla, co žaludek dovolil. Koukala jsem na net, no, předprodej vstupenek byl už ukončen. Poprchávalo. Řekla jsem si, že by mi večerní procházka do města snad prospěla. Buď budou na místě lístky a zůstanu na toho sexy izraelského hudebníka (á pozor, tak to sexy jsem si tam asi ve středu nepřidala vzhledem k mému rozpoložení) nebo půjdu zas domů.

Stále kape, přicházím ke klubu, na zahrádce je několik lidí a cože? To je ten sexy hudebník, co bude za chvíli hrát! Sexý ^_^ Damn! Před vchodem sundávám deštník. Pomalu prochází těsně kolem mě k hloučku sportovců (rozuměj kuřáků) a zdraví se s nimi. Nejsem tu. (To je prosím stresová reakce, kdybyste to nepoznali.) Jdu dovnitř. Mají lístky. Spoustu lístků. Kupuju jeden. Je to zas k pláči, páč jsem sem chtěla jít s tím, no s tím, co mě opustil. Hledám otevřené okno. I když je středa trochu chladnější den, je přece jen ještě dusno. Okno jedno, mini, kdesi ve výklenku, odkud není vidět na pódium. To jako vážně? Kupuju si pití, aby to se mnou během večera neseklo. Chci si sednout na schody. Tam s někým kecá někdo z bývalé práce. Buď mě ignoruje nebo nevidí? No nic. Usedám. Za chvíli mě kdosi oslovuje a usedá za mě. Casual konverzace. Chce mi koupit pití. Nechci. Mám přece vlastní názor! Samozřejmě, že nemám. Už mi ho nese. Koncert začíná o 20 minut později než měl. A kdopak ho zvučí? Ten člověk z bývalé práce. Tomu se říká dvojí život a nebo taky zadní vrátka.

Basista je úžasný. Chci si ho vyfotit. Bliká mi zpráva na mobilu. Mám vrátit své lásce klíče. Nebudu tajit, že mě do srdce bodl nějaký pořádný osten, klepou se mi ruce a začíná působit nedostatek vzduchu. To nějak dám. Vzpamatovala jsem se. Začíná mě obtěžovat ten, co si přisedl. S postupem večera mi dochází, že to nejsou jen obyčejné komunikační doteky člověka z jihu. Jsem tak trochu uvězněna mezi zábradlím a tím individuem. Pamatuju si ho ze sociální sítě, kde se objevil v prátelích někoho ode mě. Ještě než to řekne, vím jeho národnost, přibližný věk (žádnej mladík) a něco jako povolání. Těžko se mi užívá pěkný koncert. Je mi smutno, že jsem musela jít sama, že se ke mě netulí ten, koho chci. A taky mám strach. Odcházím před koncem. Hlavně, aby za mnou nešel.

Adam Ben Ezra's concert


Slzavé údolí a divné počasí mi nedovolí usnout celou noc. Oležená levá strana střídá pravou. Rozednívá se. Super, a to mám jako teď jít do práce?

Vydávám energii na mytí vlasů a musím jít na MHD, neboť nemám hotový nelehký úkol. (V novém zaměstnání je snad každý úkol pořádnou výzvou.) Šíleně leje. Na zemi na zastávce mě vytrhává ze smutku opuštěný obratel nějakého menšího zvířete. Úžasné! Detailněji si ho bohužel nemohu prohlédnout. Odsouvám ho botou do rohu, abych jej po cestě zpět opět našla.

Osmý pracovní den byl ve znaku malátnosti, extrémní únavy, nausey, nic moc výkonu. Jdu dřív z práce a beru si ji s sebou. Dobrý, co? Konzumuju bílý vlahý buffer (čti mléko) pro svůj nešťastný žaludek. Pomohl do doby než jsem to zajedla pár lžícemi večeře. Pak se šlo pracovat a pracovat. V 22:15 by bylo fajn nahlas prohlásit, od kterého dne od kolika hodin nespím. Jen tak, pro efekt. Jen tak mimochodem, jedna z věcí, které jsi stále pamatuju ze školy je pravděpodobná implikace sleep deprivation ==> epileptic seizure. Jsem ráda, že se mě to netýká.

Konečně noc strávená spánkem. Na zastávce MHD se ke mně hlásí někdo z nové práce. Představujeme se navzájem a víme, že se známe od vidění z minulosti. V práci rychlá porada a opět dodělávání těžkého úkolu. Při vysvětlování letmé pohlazení na rameno. Moc mě potěšil. Ale sám sebe asi nepotěšil. V menze smradlavé přesolené brambory, ze kterých se mi obrací žaludek. A to jsem si je dala schválně na úpravu trávení. Možná by byla suchá rýže o trochu lepší. Konverzace při obědě jaksi stagnuje. Je to kvůli dopolednímu pohlazení? Dnes zůstávám v práci jako vždy, ale jsem asi poslední. Je tu pusto prázdno, žádná kola dole nestojí, žádná auta neparkují, chodby jsou tiché a potemnělé.

Večer trávím po velmi dlouhé době poslechem hudby. Pomáhá mi radovat se. Poslouchám, co jsem objevila a dokola si pouštěla před první návštěvou mého nejmilejšího. Tak nějak mě to uklidňuje. Chci jen napsat za tímto článkem Dobrou noc, když v tom přichází rodina - v Turecku nastal puč, tanky, zákaz vycházení, Bosporus uzavřen. Jelikož jde již o druhý WTF moment zpráv za posledních 24 hodin, jdu to zajíst a zaspat. Do uší mi zní Es besteht keine Gefahr für die Öffentlichkeit (Farin Urlaub Racing Team - Die perfekte Diktatur). Takto se končí pracovní den devátý a počíná víkendová páteční noc, kterou jsem v posledních měsících trávila úplně jinak.


No comments:

Post a Comment