Víkend šestý

Končí se víkend a lebedí si tu vedle mne otevřená učebnice němčiny. Tak snad se spolu skamarádíme. Pouštím si k ní hudbu, o kterou bych se s vámi ráda podělila. Na YouTube mě zaujal kanál Czech Vibes Sound. Pohodové a závislost vzbuzující beats a k tomu jako bonus krásné fotografie přírody. Snad se vám budou líbit.




Zkusím se trochu kouknout před spaním na práci. Hlavně, že jsem si ji donesla celou (a váhově těžkou) domů. To je na facku.

Koukám, že by mi na víkendové blogposty stačil i Twitter. (Bacha, humor.)

Dny 30-34

Cestu do práce nyní nepodnikám sama. Potkávám vždy známé a procvičuju small talk (společenskou konverzaci). Budu muset něco vymyslet, protože už zvládám akorát hm, jo, ano, no to je pravda a povídání o počasí. To nezklame snad nikdy.

Tak a teď vám povím pohádku. Bude o Karkulce a taky o vlčici. Existuje taková série různě tematicky zaměřených akcí. Když jsem ještě byla polovinou páru, říkal mi o nich můj tehdejší drahý nejdražší. Zval mě, že bych se jich mohla účastnit. Vzhledem k povaze předchozí práce a velikosti únavy po osmi hodinách intenzivního přemýšlení a řešení zapeklitých problémů, jsem večer měla jedinou tužbu: nevidět už hlavně žádný další lidi a jít rozumně brzo spát, aby se dalo vstát včas do práce. Po změně zaměstnání jsem se chystala na změnu dosavadního životního stylu a na větší socializaci. Kdo si přečetl úvodní kapitoly pochopí, že se to trochu zvrtlo. Teď po asi měsíci a půl už nějak nemohu vydržet svou nedobrovolnou domácí izolaci a tak jsem se i přes totální vyčerpání tento týden večer zvedla a přenesla svůj zadek do jednoho podniku. Netušila jsem, jak poznám, že ona společnost jsou oni - tedy v případě, že by tam nebyl on. Po vstupu do malého prostoru nešli přehlédnout. Fast forward o tři vteřiny. Poprvý vidím svou náhradu. První dojem prý dělá hodně. No, rudá vlčice zmerčila Karkulku, vztekla se, naštvaně rozhodila rukou ve vzduchu a směrem do čela stolu prohodila něco ve smyslu "já jsem to říkala". Večer jsem pak prožila seznamováním se s novýma lidma.

Tak co, byla Karkulka statečná? Já myslím, že byla.

Ještě statečnější však byla, protože šla další den do práce pro probdělé noci. Ten pocit, kdy člověk usíná pomalu i při chůzi nemusím.

Cestou do práce mi v MHD vždy zvedají náladu známé zváře. V pátek jsem si ale všimla někoho, kdo vypadal, jako kdybychom se už někdy znali. Nemohla jsem se ale rozmyslet, zda se známe nebo ne. Tak jsem celou dobu hloupě koukala, až se naše oči trapně setkávaly. Do dnes jsem záhadu nevyřešila, protože mě navíc zmátlo, že vystoupil na stejné zastávce a šel téměř k nám do práce.

Na páteční večer jsem si raději naordinovala relax. Promluva s kamarádkou byla jako balzám na duši. Docela jsem se i nasmály. Až na moment, kdy mi na klíně nečekaně přistálo trochu nespokojené dítě. Kouknlo na mě, zamračilo se, pak to bylo chvilku fajn. Pak tahání za vlasy (vysvobodila jsem se rychle, ha) a pak ... pamatujete si na film Vymítač ďábla? K tomu mám jen postřeh - flexibilita dětského těla je někdy překvapující. A tak se to stalo, že šel malý andílek zpátky k mamince. Aspoň, že si na pár minut mohla odpočinout a teta si vyzkoušela hlídání.

Zlatá rybko, splň mi, prosím, přání. Přeji si, aby znal google odpověď na každou otázku, kterou mu položím. (Teda, to je zase blbost. Kdybych měla skutečně garantovaná nějaká přání od zlaté rybky, tak si vyberu něco úplně jiného!)

Pátý víkend

Relaxace, pěkné počasí, nuda v Brně. Tedy ne v Brně, ale v mém městě. Vlastně ani ne v mém městě, ale v mém světě.

Pokračuju ve čtení "dospělácké" literatury Bela a Sebastián. Opět potoky slz. Zastavte to už někdo! Prokousla jsem se úspěšně do půlky knihy, katastrofa zažehnána, pes zachráněn. (Počkat, to jsem asi prozradila něco, co se prozrazovat nesmí.) Taky trochu svištím nový cizí jazyk. Takovou malou rozcvičku nových slovíček jsem si dala. Výslovnost mě vždy dostane, pač ji od pátku zapomínám. Domácí úkol nechávám na později. Do pátku času dost. Mám napsat něco o sobě. Bohužel jsme se učili akorát slovíčka, která člověka odhalí až na kost.

Děsím se trochu pondělí. Ani nevím proč, když je to v práci docela fajn a hlavně klidné. Asi mě děsí ten extra čas, který musím věnovat na dojíždění. Jako nic hroznýho, ale když to dá i hoďku či víc navíc. (To je češtin, víc navíc.)

Dny 25-29

Další letní pracovní týden je za námi. (Asi se mnou spousta lidí nebude souhlasit, že šlo o letní týden s příjemnými teplotami.) Konečně jsme si nemuseli v práci zapínat klimatizaci a vydrželi jsme s pootevřeným oknem nebo otevřenými dveřmi na chodbu. Bylo to zřejmě jen díky tomu, že kolega milující klimatizaci více než své horní cesty dýchací byl zrovna na dovolené. Z celého srdce bych mu přála prodloužení pobytu, ať už byl kde byl. Jsem totiž milý a přející tvor! Přející zvláště sobě a dalšímu nepříteli klimatizace z naší kanceláře, aby nebyl nemocen, nekýchal a mohl se pln síly soustředit na svou důležitou práci. Jak to tu teď píšu, začínám uvažovat, jestli nepreferuje home office právě kvůli klimatizaci.

Tento týden přinesl jednu ne zcela pozitivní informaci. I kuchařky v našem stravovacím zařízení by měly rády dovolenou. Proto bude naše téměř každodenní předpolední útočiště na pár týdnů zavřeno. Strávníci se budou muset naučit vařit (nebo přežít o rohlíku s paštikou). Tato zpráva je nemilá hlavně proto, že budou naše mini kuchyňky přeplněny k prasknutí a nastane nutnost socializace nebo odsunutí obědu na dobu, kdy se kuchyň uvolní.

Můj smělý plán uspořádat pro narozeninovou oslavu jako překvapení se mírně boří. Už víme, od kdy ji můžeme uspořádat, ale den stále ještě nemůžeme vymyslet, protože hlavní aktér je strašně zaměstnán. Ještě mi chybí vyjádření jednoho člověka, který se nabídl, že s oslavencem nenápadně probere jeho plány, aby se tedy zjistilo, kdy má čas. Uvidíme, jestli to do příštího týdne zvládneme zjistit, protože den D se neúprosně blíží.

Oslavenec teď prožívá trochu stresující období. Snažila jsem se trochu zařadit do konverzace na téma kariéra, že tráva na druhé straně někdy opravdu zelenější nebývá, ale nejsem si jistá, zda tento můj názor bere v potaz. Ona druhá strana je strana společností, kde se člověk musí snažit vytvářet produkt. První strana se zase příliš zabývá vykazováním výsledků publikováním. Uveřejnění těchto výsledků (jsou-li pro nakladatele zajímavé) se draze platí. Třeba i částkou v řádu pár tisíc Eur. Z tohoto plyne pouze jedna take home message. Až budete chtít zbohatnout, založte si nakladatelství.

Na závěr týdne nesmím zapomenout na výuku cizího jazyka. Na tu se těším celý týden. Ták, a teď to přijde. Dne 12.8.2016 jsem se rozhodla začít s challenge. Nejde o "polej se vodou" ani "nacpi si do úst co nejvíč marshmallows", nýbrž o "nauč se jazyk, kterým mluví pouze cca 6 milionů lidí, za 3 měsíce". Nevěřím, že to jde, ale zakousnu se do toho a uvidíme, jestli se dá za 3 měsíce zvládnout základní gramatika a nějaký ten pokec o základních tématech. Držte mi palce!

Čtvrtý víkend

Při psaní názvu k tomuto článku se mi ani nechce věřit, že to jsou již čtyři týdny. To je celkem měsíc, kdy se člověk cítí, jako by byl o něco ochuzen. Jako kdyby mu někdo něco vzal. Jen tak čekat, pozorovat čas plynout. Moc si neužívat a nikam nechodit. Ztracený měsíc. Přeji si, aby se konečně vyčasilo a abych mohla vyrazit ven, mezi lidi, ale obávám se, že to ještě chvíli bude trvat.

Tento víkend jsem musela opět odpočívat. Tělu to prospělo. Pořádně jsem se najedla, zesílila. Sousedka nám už pomilionté donesla něco na zub. Zase jsem na to smutně koukala a celý dva dny opakovala, jak chci něco pořádnýho, dort, zákusek a kdo ví co. Chtít můžu, ale nechci vidět, co by po snězení čehokoli mastného následovalo. Zpět k zákusku. Paní si s tím musela dát hodně práce. Mělo to nějakou podkladovou vrstvu z těsta, na kterou byla namazána tenká vrstva marmelády. Na marmeládě ležela snad dvoucentimetrová vrstva šlehačky. Na té byly rozloženy pruhy jednak bílkového a taky piškotového těsta. Prostě jak od cukrářky.

Kromě přemýšlení o jídle jsem si konečně udělala čas na čtení. Sice jsem v poslední době přečetla komiksovou knihu, ale tomu se moc čtení říkat nedá. Tak jsem se v sobotu začetla do dětské literatury. Přesněji do knihy Bela a Sebastián. Nikdy jsem neviděla ani film, seriál ani anime verzi. Na to, že jsem nevědomky zvolila verzi ve slovenštině, se příběh četl lehce. Jediné, co mě překvapilo, bylo o jak smutný příběh jde. Předtím jsem o knize pouze věděla klíčová slova: pes, chlapec, hory. Čtení mě navnadilo na prohlídku internetové psí encyklopedie. Jak jinak. Co by tak člověk mohl ode mě asi čekat. Snad jen prohlídku youtube videí štěňat nebo velkých huňáčů. Ano, i na to došlo.

Poslední aktivitou tohoto víkendu bylo opakování z páteční výuky jazyka. V pátek mi ta hodina velmi rychle utekla a říkala jsem si, že jsme toho ani moc neprobraly. V neděli jsem své tvrzení vzala zpět, protože jsem si za odpoledne přepisování pravidel výslovnosti vůbec nepřišla jistá v kramflecích. Ještě mám pár dní na procvičování. Zajímalo by mě, co dělají o víkendu ostatní. Tak nějak je mi jasné, že opakování si "já jsem, ty jsi, ..." ani brečení u dětské knihy to nebude.

Dny 20-24

Zasedla bych k počítači už začátkem týdne, ale nebylo by moc co psát. První dva dny v týdnu to byla taková úřední nuda, dalo by se říci. Z práce hned po pracovní době domů, ani o minutu dýl. Jediné povyražení byly společné obědy. V úterý jsme k jídlu zasedali už tři. Dokonce venku pod slunečníkem, díky kterému bylo při jídle příjemně (jinak bychom se usmažili po pár minutách). Akorát je teď nějaké vosí období nebo co. Odhánět ta hejna (nejvíc asi 4 vosy) bylo fakt moc. Takovýho strachu. Po obědě vždy čaj/kafe, co každý rád. Takové obědové pauzy jsem v minulém zaměstnání nemívala. Jsem ráda, že se mi nyní alespoň do obědu stres nemíchá, protože jíst se má v klidu. Nehltat, užívat si času, který během dne máme pro setkávání se s druhými.

V půli týdne začínalo v práci opět přituhovat. Čtvrtek byl klasicky nestíhání. Zůstala jsem dýl a nesla si práci s sebou domů. V pátek jsem aktivně posílala e-mail s vypracovaným úkolem už o půl sedmé ráno. Ano, to je doba, kdy ještě někteří chrupkaj v postýlce. Ranní ptáče dál doskáče. Za raní rosy dobře se kosí. Už neznám nic dalšího, co by se dalo říkat, aby se v člověku probudil pocit viny, že ještě nezačal ráno pracovat.

Ráda bych večer začla chodit dřív spát. Tento týden se mi to podařilo asi jen 2x. Byla jsem fakt hodně unavená, že to ani jinak nešlo. Sledovala jsem hodně vtipná videa před usnutím, až mě ze smíchu bolelo břicho. Příjemné uvolnění.

Jako nejlepší den pracovního týdne by se dal jmenovat asi pátek. Práce šla od ruky. Naštěstí byly už jen dodělávky. Dokonce přišla i pochvala, kterou jsem vážně nečekala. Akorát tu mám jednu nepříjemnou záhadu s registrací do extra stupidního systému, ale snad ji vyřešíme příští týden. Že prej už uživatel existuje. Houby! Během oběda jsme se civilizovaně bavili s mým nejmilejším. Tedy další pěkný zážitek. Po práci jsem si doma chvíli dáchla a pak nadešla první lekce cizího jazyka. Tak dlouho jsem už do žádné jazykové výuky nechodila. Nějaké skryté zásoby energie mi zařídily, že jsem se cítila snad nejlépe za celý týden. Dobře jsem se soustředila a něco mi i šlo. Těším se na opakování nově naučených věcí, na domácí úkol a určitě na další lekci. Doufám, že si zvládnu pohladit i domácí zvíře, které nad výukou mělo dohled! (Kecám. Zaspalo většinu, ale třeba už to všechno zná.)

Taky teď hodně přemýšlím nad pečením dortu a jiného sladkého pečiva. Ráda bych vyzkoušela zase do sladkého zakomponovat nějakou zeleninu. Třeba příští týden. O víkendu raději odpočinek. No a to mi připomíná, že porušuji předsevzetí o časném usínání. Tak dobrou s kobrou. Chichichi. (To se to směje, když nebydlíte v teplých krajích a sousedi snad nechovají žádné hadice. Snad se o nich nemýlím.)

Třetí víkend

Více, co je dobrého na víkendu? Že člověk nejde do práce a může se stravovat doma. Těšila jsem se celý týden, že se konečně něčeho dietního a čerstvě uvařeného najím. A fakt že jo. Rohlíky mi už nejely. Ani se mi nechce přemýšlet nad tím, že se jimi zítra budu krmit celý den. Živě si pamatuju, že jsme měli před lety ve škole kuchyňku se sporákem a (teď to přijde) i s troubou! V současné situaci by mi to opravdu hodně pomohlo.

Zpět k víkendu. Rozhodla jsem se trochu prozkoumat, co je streamování a kdo jsou FattyPillow a LadyPillow. Přiznávám se dobrovolně, že kdybych před třemi týdny nebyla opuštěna, bylo by mi to asi víc než fuk. S chmurami se však každý vyrovnává jinak. Je jedna věc, která mě na Pillow páru zaujala - německý ovčák, kterého má LadyPillow (vím, není to věc). Má roztomilý kukuč, ten jejich plyšák veliký. Co se týče streamování, pustila jsem si večer streamy obou dvou. Dalo by se to shrnout tak, že hráli nějakou počítačovou hru a komentovali buď dění ve hře nebo chatové zprávy sledujících fanoušků. Na můj vkus extra nuda. Jsou to sice docela sympatičtí lidé, ale větší koncentrací zednické mluvy mi neimponují. (Omlouvám se všem slušným zedníkům.) Na druhou stranu chápu, že pokud je sledují hlavně teenageři a dejme tomu čerství dvacátníci, musí se jim nějak zavděčit nebo přiblížit? Hra, kterou hrála LadyPillow, byla L.A. Noire. Odehrává v roce 1947. Pochopila jsem z toho, že policajt(i) honí zločince. (Nyní zatleskejte, prosím, mé inteligenci.) Doba, umístění, hudba a plnění úkolů mě dokonce i trochu zaujaly. Pak jsem se ale zamyslela nad tím, jestli má cenu investovat čas do hraní hry a učení se pravidlům a vyšlo mi z toho, že ani náhodou. Ani rozchod a větší množství volného času mě nepřesvědčí.

Tak jsem si raději donesla nepopulární učebnici němčiny a začla se učit ještě nepopulárnější (ale zrovna aktuální) slovíčka. Der, die, das - psí o-cas mně dělá vrásky. Koncovky druhého pádu mi zas přidávaj šediny. Proč to musej mít tak složitý? Chci se to naučit. Ba co, musím se to naučit. Prostě nejde mít jednu řeč rozdělanou tolik let. Přejte mi štěstí a vytrvalost, prosím. Určitě se budou hodit.

Na závěr víkendu bych ráda pronesla něco pozitivního. A protože jsem obvykle málomluvná, doufám, že postačí napsat "proton".
(Ták a vůbec to nebylo trapný, že?)

Dny 15-19

Týden začal téměř bez práce. Spousta důležitých lidí na dovolené. Jediné, co mi zbývalo bylo samovzdělávání a očekávání úkolu, který byl od minulého týdne ohlášen. Myslela jsem na něj v pondělí i v úterý a svědomitě se připravovala pročítáním dokumentace. No nepřišel ani v pátek.

Úterní večer mě čekalo velké překvapení. Po dlouhé době se mi ozval člověk, kterého jsem kontaktovala kvůli jedné dámě v nesnázích. Hezky jsme si popovídali a osvětlili, jak se situace má. Bylo potěšující zjistit, že někdo, kdo vypadá, že jej celý svět opustil, má ve skutečnosti za sebou hotovou armádu podporovatelů. To, že jsou lidé v nesnázích kolikrát mimo a démonizují ty, kteří jim chtějí pomoci, to se tak nějak pochopit dá. I když, pravda, je to smutné. Okolí pak totiž ovlivněno rozličnými tvrzeními dochází pouze k názoru, že je něšťastník sám samotinký proti celému světu.

Co se týče práce, v půli týdne začal do e-mailové schránky padat jeden úkol za druhým. Ráda bych spnila přání typu "ať je to co nejdřív", ale rozpůlit se opravdu neumím. Zvlášť jde-li o úkoly, které jsou pro mne nové a ještě se nestaly rutinou.

Na závěr pracovního týdne jsem si naplánovala svůj bláznivý nápad - jazykový kurz. Bohužel došlo k přesunu na jiný termín. Tentokrát mi to ale vyhovovalo, jelikož se strhnul takový liják, že bych ani s deštníkem nedošla v alespoň trochu suché podobě byť jen k MHD. Taky jsem ještě musela dodělávat jeden úkol, který potřeboval vylepšení. Snad to příště vyjde. Fakt jsem napnutá, jak mi to půjde.

Část cesty z práce jsem měla společnou s (teď přemýšlím, jak ji nazvat) slečnou/paní/kolegyní (něco takového). Poznaly jsme se na začátku tohoto roku. Ptala se po mně ještě než jsem začala pracovat na současném místě. Prostě je opravdu milá. Jsem ráda, že jsme si mohly po cestě trochu popovídat. To, že v novém zaměstnání člověk už někoho takového zná je opravdu velká výhoda. Umocňuje to pocit bezpečí v neznámém prostředí a lépe se tak dá i zařadit do kolektivu.

Co se týče jídla, ráda bych napsala, že byl tento týden kulinářsky bohatší a že jsem se měla líp, ale těžko posoudit. Co bylo dobré se pokazilo a co bylo špatné se vylepšilo. V součtu to vypadá stále podobně. Akorát mě potkalo jedno velké štěstí a to, že už snad konečně zjistím, proč se pořádně nenajím. Je to takový cliffhanger do příštího týdne.

Teď na jedno úplně random téma. Dáreček v podobě Affinity softwaru si opět dát nemůžu, protože jsem zase proměškala jejich slevy. Už asi potřetí. Nechce se mi dávat o 10 liber víc než za kolik se prodává během slev. Tak trochu škrt? Ani ne. Používáte někdo jejich Photo nebo Designer? Četla jsem o nich už snad rok zpět a vyzkoušela jsem trial verze a opravdu mě nadchly.

Den 14 a víkend druhý

Páteční den byl pořádně únavný. Začínat s dietním jídlem od znova od rohlíků mě moc nepotěšilo. Po dotazu hlavy pomazané, co jako s tím, jsem dostala tip na jíl. S počáteční dávkou skepticismu jsem si pořádně pročetla, k čemu že to je a jaký to má mít účinek. Příprava této dobroty mi moc smysl nedávala - dát do vody, nechat rozpustit a hned vypít. Jako jak poznám, že je jíl rozpuštěný? Při postupu dle návodu to připomínalo spíš přesycený roztok, ale dobře. Extrémně nechutné. Dopila jsem  a všimla si, že se tomu v mojich útrobách pranic nelíbí. Takže následoval večer sezení téměř bez hnutí a očekávání, jestli něco bude nebo nic nebude nebo co bude. Teď po pár dnech už to naštěstí zní vtipně. Long story short, uklidnilo se to a mohla jsem si jít lehnout a spát.

V sobotu se mi zdálo, že jíl zabral. Žádnou druhou dávku bych asi neustála. Ono to na pohled až tak strašně nevypadá, ale chuť a konsistence fakt nebyly nijak přívětivé. Po nahlédnutí do soupisu diety jsem pokračovala s hodně jednoduchou stravou a nápoji. Po jídle to bylo vždycky fajn, energie, nadšení a pak za chvíli zas jako by člověka někdo zbil. Takže kdyby se někdo ptal, co jsem dělala o víkendu...? No jen jednoduchý aktivity, který se dají dělat doma. Třeba ničení papírů z předchozího zaměstnání. Kdyby někdo nevěděl, jsem královna papírů. Doma mám hordy poznámek ze školy, práce, a taky poznámek jen tak "pro radost". Fakt se snažím toho zbavit a najet na vlnu minimalismu. Tedy spíš vlnku. Do extrému zas zacházet nemusím. Ale každá redukce zbytečného nepořádku člověku uleví.

V neděli to bylo ještě lepší. Hezky najíždím na lepší jídlo (rozuměj ne rohlík). Odpoledne bylo rezervované pro klimbání nad knihou a poléhávání. Není nad klidný víkend! S nadějí hledím vstříc dalšímu týdnu a těším se, že se snad projím k aktivnějšímu víkendu a vylezu konečně z nory ven.

Dny 11, 12, 13

Situace se začíná stabilizovat. Hezky papám rýži s mrkví na másle. Nic mi není. Po práci zase rýži s cuketou. Prostě pohodové úterý. Spirits are high, tedy aspoň v porovnáním s těmi nic moc dny ze začátku tohoto měsíce. Baví mě družit se v práci s lidmi. Socializace, to je to správné slovo.

Je další den tohoto týdne a já vstávám (ne)dobrovolně velmi brzo. Až to není hezký. To abych byla v práci brzo a nešla tak ukrutně pozdě domů. Na oběd to vypadá hezky. Vybírám nejdietnější variantu. Plátek kuřátka (s jakýmsi blbým kořením a sýrem), růžičky květáku a brokolice, k tomu rýže s UHO (pro neznalé jde o univerzální hnědou omáčku typickou pro haute cuisine jídelen). Prostě vysoká gastronomie. Už jsem se těšila v pozdním odpoledni domů a hle, křeče v břiše, procházka do místnosti tomu určené a trocha utrpení. Taková dehydratace v teplém letním dni, nic pro mě. Jedu domů, puppy dog eyes, uši dozadu, ocas stáhlý mezi nohy, kňučení a tak. Musím to zaspat. A začínáme zase od začátku. Voda, čaj, rohlíky, blá.

Je čtvrtek. Snažím se přežít v práci. Doplňuji tekutiny a jím suché pečivo. Život má své highs and lows, ups and downs. Italský humor mě sice rozesmál, ale jen dočasně. Těším se opět domů. Internetový zevl nebo spánek? Těžké rozhodování. A tak tu večer jen tak sedím s čímsi divným v ústech (ha, dostala jsem vás, čuňátka). Jak to divné popsat neznalému? Představte si, že máte v ústech jinak barevno a něco, co nejde spolknout, ale furt to tam je. Raději to barvité líčení pro dnes ukončím. Over and out, už nejsem skaut.

Už aby byl víkend.

Pracovní den desátý

Po ne moc vydatném spánku se necítím vůbec dobře. Naštěstí po cestě potkávám známé tváře a soustředím se spíš na konverzaci ne tolik na malátnost. Je fakt vlhko. Teplé počasí a vlhko nejsou má oblíbená kombinace. Fakt ne.

V práci se mi dnes líbilo. Makám si na svěřeném úkolu a mám svobodu, kdy jít na oběd. Tedy spíše na společenské setkání. Z jídla, které je na výběr si zas nemůžu vybrat nic. Tedy mohla bych. Suchou rýži nebo brambory, ale po zkušenostech z minulého týdne se už fakt bojím i těch místních brambor. Mám hrozný hlad. Houska mi moc nejede. Těším se domů na čerstvou nesuchou rýži s mrkví. Ostatní se ládují opět hranolkama s tatarkou a hermelínem. Snažím se rozptýlit se konverzací. Docela se vede a vynese mi pozvání na poobědový čaj. Hotový balzám do bříška.

Nelíbí se mi, že si lidé můžou myslet divný věci, proč nejím. Von se totiž rozhašený žaludek blbě dává dohromady, pokud nemáte možnost jít pořádné a lehké jídlo několikrát denně. Docela (na můj vkus) vtipně na to zareagovala kamarádka. Dokonce i docela nahlas na tak malý prostoj, kde jsme stolovali. Někomu zatrnulo, ale kamenná tvář nic neprozradila. Navržené diagnózy jsou někdy k smíchu. Hlavně, když je nemáte.

Po práci výtečný pozdní oběd, který si nemůžu vynachválit. Je mi jasné, že něco tak jednoduchého by moc lidí asi nejedlo. Žádné koření, nepřesolené, nepečené, nesmažené, negrilované.

Večer jsem se chtěla projít do kina na hezký zrestaurovaný film, ale balím to a jdu spát. Musím si fakt nutně obstarat DVD, protože Ikarie XB 1 mě vábí.

Víkend první

V sobotu byla většina dne nalajnovaná. Když tě rodina zaměstná generálním úklidem, nemáš právo na námitky. K večeru mi to začíná docházet. První víkend, kterej je marnej (rozuměj nestrávenej v objetí s tím správným člověkem). Nudný zelv na netu jako program na večer, tak to prostě je. Tedy pardón, ještě mě napadá bláznivá myšlenka. Musím se nutně začít učit jeden méně obvyklý jazyk. Dle internetu tu existuje pouze jeden jediný člověk, který jej vyučuje. Musím se odhodlat a napsat mu.

Motivace na lepší prožití neděle moc nevydržela. I když produktivní začátek byl relativně fajn, tzn. bez smutku. Vyřazovala jsem hromadu věcí týkajících se bývalé práce. Rozbíjela na atomy (šlo jen o papír a místo kladiva stačily nůžky). V pozdním odpoledni měním pyžamo za důstojnější oděv a vydávám se na krátkou procházku do okolí a zpět. Po cestě, kterou jsem se nedávno vydávala jinam. Jako večerní program volím mrknutí do pracovního e-mailu a upgradovaný zevl u počítače.

Jestli se někdo ptá, jak vypadá upgradovaný zevl na netu, představte si třeba sledování dokumentu Leben am Minimum Armut in Deutschland. 40+ minut o tom, jak lidé hledají v odpadkových koších jídlo, které se dá ještě sníst. Nejsou to žádní špinavý smradlaví houmlesáci, nýbrž lidé, kteří buďto ještě někde bydlí a třeba i pracují a "pouze" nemají na jídlo nebo v horším případě, bezdomovci, kteří si zachovali relativně čistou hlavu a vzhled. Třeba jako jeden bývalý právník. Celým dokumentem se táhne atmosféra z novodobého Německa, kterou jsem před lety nasávala a o které mě nedávno vyprávěním pár lidí utvrdilo. Po desítkách let práce minidůchod menší než malé stipendium, které dostává student za práci ve škole. Dokument byl z roku 2010 z bývalého západního Německa. Zdá se mi, že spousta lidí v ČR vnímá Německo jako zemi plnou práce za dobrou mzdu a zemi obývanou lidmi, kteří si mohou dovolit nakupovat víc, jezdit na dovolenou, mít drahé auto a strávit stáří v poklidu, třeba cestováním. Ne vždy je tomu tak.

Moje současné rozpoložení jaksi nahrává probírání sociálních témat. Zastavit se a popřemýšlet o tom, jak se žije jiným mi udělalo dobře. Je fajn nemuset obcházet popelnice a živit se nedojedenýma hranolkama a nedopitou colou.

Na závěr neděle si dokola pouštím uklidňující a nabíjejí Adam Ben Ezra Trio - Beyond The Wall. Příjemná melodie a jemný zpěv mě opět hladí po duši.

Dny číslo 7, 8 a 9

Sedmý den mi kromě nyní typického "život je smutný, ale nějak to přežiju a nebo taky ne" v hlavě vrtalo, co s tím druhým koncertem, na který jsem už od minulého týdne chtěla jít. Pondělní byl už definitivně promeškaný a důkladně probrečený (to je nové synonymum ke slovu pros*aný nebo tak něco). V MHD po cestě z práce jsem potkala čtyřnásobnou vzpruhu, jinými slovy kolegy z bývalé práce. Pár minut s úsměvem mi prospělo. Doma jsem pak něco málo zhltla, co žaludek dovolil. Koukala jsem na net, no, předprodej vstupenek byl už ukončen. Poprchávalo. Řekla jsem si, že by mi večerní procházka do města snad prospěla. Buď budou na místě lístky a zůstanu na toho sexy izraelského hudebníka (á pozor, tak to sexy jsem si tam asi ve středu nepřidala vzhledem k mému rozpoložení) nebo půjdu zas domů.

Stále kape, přicházím ke klubu, na zahrádce je několik lidí a cože? To je ten sexy hudebník, co bude za chvíli hrát! Sexý ^_^ Damn! Před vchodem sundávám deštník. Pomalu prochází těsně kolem mě k hloučku sportovců (rozuměj kuřáků) a zdraví se s nimi. Nejsem tu. (To je prosím stresová reakce, kdybyste to nepoznali.) Jdu dovnitř. Mají lístky. Spoustu lístků. Kupuju jeden. Je to zas k pláči, páč jsem sem chtěla jít s tím, no s tím, co mě opustil. Hledám otevřené okno. I když je středa trochu chladnější den, je přece jen ještě dusno. Okno jedno, mini, kdesi ve výklenku, odkud není vidět na pódium. To jako vážně? Kupuju si pití, aby to se mnou během večera neseklo. Chci si sednout na schody. Tam s někým kecá někdo z bývalé práce. Buď mě ignoruje nebo nevidí? No nic. Usedám. Za chvíli mě kdosi oslovuje a usedá za mě. Casual konverzace. Chce mi koupit pití. Nechci. Mám přece vlastní názor! Samozřejmě, že nemám. Už mi ho nese. Koncert začíná o 20 minut později než měl. A kdopak ho zvučí? Ten člověk z bývalé práce. Tomu se říká dvojí život a nebo taky zadní vrátka.

Basista je úžasný. Chci si ho vyfotit. Bliká mi zpráva na mobilu. Mám vrátit své lásce klíče. Nebudu tajit, že mě do srdce bodl nějaký pořádný osten, klepou se mi ruce a začíná působit nedostatek vzduchu. To nějak dám. Vzpamatovala jsem se. Začíná mě obtěžovat ten, co si přisedl. S postupem večera mi dochází, že to nejsou jen obyčejné komunikační doteky člověka z jihu. Jsem tak trochu uvězněna mezi zábradlím a tím individuem. Pamatuju si ho ze sociální sítě, kde se objevil v prátelích někoho ode mě. Ještě než to řekne, vím jeho národnost, přibližný věk (žádnej mladík) a něco jako povolání. Těžko se mi užívá pěkný koncert. Je mi smutno, že jsem musela jít sama, že se ke mě netulí ten, koho chci. A taky mám strach. Odcházím před koncem. Hlavně, aby za mnou nešel.

Adam Ben Ezra's concert

Slzavé údolí a divné počasí mi nedovolí usnout celou noc. Oležená levá strana střídá pravou. Rozednívá se. Super, a to mám jako teď jít do práce?

Vydávám energii na mytí vlasů a musím jít na MHD, neboť nemám hotový nelehký úkol. (V novém zaměstnání je snad každý úkol pořádnou výzvou.) Šíleně leje. Na zemi na zastávce mě vytrhává ze smutku opuštěný obratel nějakého menšího zvířete. Úžasné! Detailněji si ho bohužel nemohu prohlédnout. Odsouvám ho botou do rohu, abych jej po cestě zpět opět našla.

Osmý pracovní den byl ve znaku malátnosti, extrémní únavy, nausey, nic moc výkonu. Jdu dřív z práce a beru si ji s sebou. Dobrý, co? Konzumuju bílý vlahý buffer (čti mléko) pro svůj nešťastný žaludek. Pomohl do doby než jsem to zajedla pár lžícemi večeře. Pak se šlo pracovat a pracovat. V 22:15 by bylo fajn nahlas prohlásit, od kterého dne od kolika hodin nespím. Jen tak, pro efekt. Jen tak mimochodem, jedna z věcí, které jsi stále pamatuju ze školy je pravděpodobná implikace sleep deprivation ==> epileptic seizure. Jsem ráda, že se mě to netýká.

Konečně noc strávená spánkem. Na zastávce MHD se ke mně hlásí někdo z nové práce. Představujeme se navzájem a víme, že se známe od vidění z minulosti. V práci rychlá porada a opět dodělávání těžkého úkolu. Při vysvětlování letmé pohlazení na rameno. Moc mě potěšil. Ale sám sebe asi nepotěšil. V menze smradlavé přesolené brambory, ze kterých se mi obrací žaludek. A to jsem si je dala schválně na úpravu trávení. Možná by byla suchá rýže o trochu lepší. Konverzace při obědě jaksi stagnuje. Je to kvůli dopolednímu pohlazení? Dnes zůstávám v práci jako vždy, ale jsem asi poslední. Je tu pusto prázdno, žádná kola dole nestojí, žádná auta neparkují, chodby jsou tiché a potemnělé.

Večer trávím po velmi dlouhé době poslechem hudby. Pomáhá mi radovat se. Poslouchám, co jsem objevila a dokola si pouštěla před první návštěvou mého nejmilejšího. Tak nějak mě to uklidňuje. Chci jen napsat za tímto článkem Dobrou noc, když v tom přichází rodina - v Turecku nastal puč, tanky, zákaz vycházení, Bosporus uzavřen. Jelikož jde již o druhý WTF moment zpráv za posledních 24 hodin, jdu to zajíst a zaspat. Do uší mi zní Es besteht keine Gefahr für die Öffentlichkeit (Farin Urlaub Racing Team - Die perfekte Diktatur). Takto se končí pracovní den devátý a počíná víkendová páteční noc, kterou jsem v posledních měsících trávila úplně jinak.

Den šestý

Téměř celou noc jsem se snažila usnout. Bylo vedro k zalknutí. V hluboké noci jsem vylezla na balkon a uviděla, že je 24°C. Nevalná motivace k usnutí. A pak, jakoby se noc už nemohla na tu horu smutku dívat, začla bouřka a pršení. Déšť ustal a já byla stále vzhůru.

Do práce se jelo relativně dobře. Velké horko pominulo, bylo už jen chladnější dusno a začalo pršet. Kudrnatý mladík si v autobuse šeptal s nepřítomným pohledem nějaká zaklínadla na zkoušku, na kterou dnes ráno šel. Sešit otevřený. Ještě zopakovat poslední vědomosti.

Docházím do budovy, otevírám okno v kanceláři a až později si všimnu, že napršelo dovnitř. Přijde se ukázat viník smutku, vypadá jako zmoklá slepice.

Po téměř celodenním zápasu s klávesnicí, myší a trackpadem se počítač umoudřil a dovolil mi zapojit cizí USB klávesnici a myš a nechal je fungovat, abych se mohla konečně dát do práce (a taky si ji později odnést domů).

Na závěr pracovního dne si dají dva pánové při odchodu z práce silný bro hug. Směji se drobně, nepatrně, maličko, a nebo i trochu víc.

No a teď je opět večer. Zase hřmí. Hraje mi z YouTube Bolero - Live On Stage - Adam Ben Ezra. Evokuje horké orientální večery. Smutek by se dal krájet. Chci jít zítra na koncert, ale taky se mi ukrutně nechce. Ještě by se mi to mohlo zalíbit - koncert, lidi, léto a hudba.

Adam Ben Ezra

Pátý den v nové práci

Nevím, který rozumný člověk přijde z práce, dá si večeři, kterou probrečí a otevře si pracovní e-mail, zda v něm náhodou něco není. Ne, fakt by mě nezajímalo, co je obsahem potenciálního e-mailu, který by se tam objevil. Spíš jde o to, aby se člověk uklidnil, viděl něco známého a alespoň část minuty nevěnoval smutku.

Dnes je hnusné vedro. Počasí na Seznamu ukazuje 32°C a to už začal večer. Při cestě na spoj MHD do práce se mi dělalo nevolno. Po příchodu do práce taky. Otevřené okno nepomohlo. Klimatizace mi trochu ulevila. Pak cesta na oběd. I to malé cosi, co jsem měla z domu jsem nedojedla. Opět se mi dělalo z horka zle. Obdivuju všechny ty krásné památky a pohodlí života v zemi, odkud pocházím, ale místní počasí mě ničí většinu let, které jsem tu prožila. Co s tím? Nevím.

To už bylo druhé nevím ve dvou odstavcích. Přesněji řečeno jedno nevím na jeden odstavec. Věcí, které vím, je více. Tak třeba, že vstávám už několikáté ráno do nové práce, na kterou jsem byla posledních pár měsíců docela zvědavá. Zvědavá v těch momentech, kdy jsem nebyla zaměstnána přemýšlením nad starou náročnou prací a taky v momentech, které jsem netrávila u svého jediného opravdového přítele, kterého jsem kdy měla a který v oné práci také pracuje. Pravdou je, že oněch momentů, kdy jsem přemýšlela nad novým zaměstnáním bylo málo, jelikož mi většinu času zabral velký stres ze staré práce a to i o víkendu. Mohlo by se zdát, že první den v novém zaměstnání mi vlije do žil novou energii, pomine stres, nastoupí radost ze společných chvil strávených s někým, s kým jsem si předtím mohla při svých obědových pauzách pouze psát zprávy na mobilu. Dnes byl pátý den v nové práci. Den, kdy mi řekl, že už spolu nebudeme.

Je asi o hodinu a půl později, než když jsem začla psát tento článek. Můj nos by nutně potřeboval něco chladivého a hojícího, co by jeho rozedřenou kůži utišilo. Nevím, co přesně bych potřebovala já. Asi ten klid a radost a člověka, kterého jsem ještě nedávno měla. Kdyby ke všemu bylo ještě chladnější počasí, bylo by mi líp.