Končí se víkend a lebedí si tu vedle mne otevřená učebnice němčiny. Tak snad se spolu skamarádíme. Pouštím si k ní hudbu, o kterou bych se s vámi ráda podělila. Na YouTube mě zaujal kanál Czech Vibes Sound. Pohodové a závislost vzbuzující beats a k tomu jako bonus krásné fotografie přírody. Snad se vám budou líbit.
Zkusím se trochu kouknout před spaním na práci. Hlavně, že jsem si ji donesla celou (a váhově těžkou) domů. To je na facku.
Koukám, že by mi na víkendové blogposty stačil i Twitter. (Bacha, humor.)
Sunday, 21 August 2016
Dny 30-34
Cestu do práce nyní nepodnikám sama. Potkávám vždy známé a procvičuju small talk (společenskou konverzaci). Budu muset něco vymyslet, protože už zvládám akorát hm, jo, ano, no to je pravda a povídání o počasí. To nezklame snad nikdy.
Tak a teď vám povím pohádku. Bude o Karkulce a taky o vlčici. Existuje taková série různě tematicky zaměřených akcí. Když jsem ještě byla polovinou páru, říkal mi o nich můj tehdejší drahý nejdražší. Zval mě, že bych se jich mohla účastnit. Vzhledem k povaze předchozí práce a velikosti únavy po osmi hodinách intenzivního přemýšlení a řešení zapeklitých problémů, jsem večer měla jedinou tužbu: nevidět už hlavně žádný další lidi a jít rozumně brzo spát, aby se dalo vstát včas do práce. Po změně zaměstnání jsem se chystala na změnu dosavadního životního stylu a na větší socializaci. Kdo si přečetl úvodní kapitoly pochopí, že se to trochu zvrtlo. Teď po asi měsíci a půl už nějak nemohu vydržet svou nedobrovolnou domácí izolaci a tak jsem se i přes totální vyčerpání tento týden večer zvedla a přenesla svůj zadek do jednoho podniku. Netušila jsem, jak poznám, že ona společnost jsou oni - tedy v případě, že by tam nebyl on. Po vstupu do malého prostoru nešli přehlédnout. Fast forward o tři vteřiny. Poprvý vidím svou náhradu. První dojem prý dělá hodně. No, rudá vlčice zmerčila Karkulku, vztekla se, naštvaně rozhodila rukou ve vzduchu a směrem do čela stolu prohodila něco ve smyslu "já jsem to říkala". Večer jsem pak prožila seznamováním se s novýma lidma.
Tak co, byla Karkulka statečná? Já myslím, že byla.
Ještě statečnější však byla, protože šla další den do práce pro probdělé noci. Ten pocit, kdy člověk usíná pomalu i při chůzi nemusím.
Cestou do práce mi v MHD vždy zvedají náladu známé zváře. V pátek jsem si ale všimla někoho, kdo vypadal, jako kdybychom se už někdy znali. Nemohla jsem se ale rozmyslet, zda se známe nebo ne. Tak jsem celou dobu hloupě koukala, až se naše oči trapně setkávaly. Do dnes jsem záhadu nevyřešila, protože mě navíc zmátlo, že vystoupil na stejné zastávce a šel téměř k nám do práce.
Na páteční večer jsem si raději naordinovala relax. Promluva s kamarádkou byla jako balzám na duši. Docela jsem se i nasmály. Až na moment, kdy mi na klíně nečekaně přistálo trochu nespokojené dítě. Kouknlo na mě, zamračilo se, pak to bylo chvilku fajn. Pak tahání za vlasy (vysvobodila jsem se rychle, ha) a pak ... pamatujete si na film Vymítač ďábla? K tomu mám jen postřeh - flexibilita dětského těla je někdy překvapující. A tak se to stalo, že šel malý andílek zpátky k mamince. Aspoň, že si na pár minut mohla odpočinout a teta si vyzkoušela hlídání.
Zlatá rybko, splň mi, prosím, přání. Přeji si, aby znal google odpověď na každou otázku, kterou mu položím. (Teda, to je zase blbost. Kdybych měla skutečně garantovaná nějaká přání od zlaté rybky, tak si vyberu něco úplně jiného!)
Tak a teď vám povím pohádku. Bude o Karkulce a taky o vlčici. Existuje taková série různě tematicky zaměřených akcí. Když jsem ještě byla polovinou páru, říkal mi o nich můj tehdejší drahý nejdražší. Zval mě, že bych se jich mohla účastnit. Vzhledem k povaze předchozí práce a velikosti únavy po osmi hodinách intenzivního přemýšlení a řešení zapeklitých problémů, jsem večer měla jedinou tužbu: nevidět už hlavně žádný další lidi a jít rozumně brzo spát, aby se dalo vstát včas do práce. Po změně zaměstnání jsem se chystala na změnu dosavadního životního stylu a na větší socializaci. Kdo si přečetl úvodní kapitoly pochopí, že se to trochu zvrtlo. Teď po asi měsíci a půl už nějak nemohu vydržet svou nedobrovolnou domácí izolaci a tak jsem se i přes totální vyčerpání tento týden večer zvedla a přenesla svůj zadek do jednoho podniku. Netušila jsem, jak poznám, že ona společnost jsou oni - tedy v případě, že by tam nebyl on. Po vstupu do malého prostoru nešli přehlédnout. Fast forward o tři vteřiny. Poprvý vidím svou náhradu. První dojem prý dělá hodně. No, rudá vlčice zmerčila Karkulku, vztekla se, naštvaně rozhodila rukou ve vzduchu a směrem do čela stolu prohodila něco ve smyslu "já jsem to říkala". Večer jsem pak prožila seznamováním se s novýma lidma.
Tak co, byla Karkulka statečná? Já myslím, že byla.
Ještě statečnější však byla, protože šla další den do práce pro probdělé noci. Ten pocit, kdy člověk usíná pomalu i při chůzi nemusím.
Cestou do práce mi v MHD vždy zvedají náladu známé zváře. V pátek jsem si ale všimla někoho, kdo vypadal, jako kdybychom se už někdy znali. Nemohla jsem se ale rozmyslet, zda se známe nebo ne. Tak jsem celou dobu hloupě koukala, až se naše oči trapně setkávaly. Do dnes jsem záhadu nevyřešila, protože mě navíc zmátlo, že vystoupil na stejné zastávce a šel téměř k nám do práce.
Na páteční večer jsem si raději naordinovala relax. Promluva s kamarádkou byla jako balzám na duši. Docela jsem se i nasmály. Až na moment, kdy mi na klíně nečekaně přistálo trochu nespokojené dítě. Kouknlo na mě, zamračilo se, pak to bylo chvilku fajn. Pak tahání za vlasy (vysvobodila jsem se rychle, ha) a pak ... pamatujete si na film Vymítač ďábla? K tomu mám jen postřeh - flexibilita dětského těla je někdy překvapující. A tak se to stalo, že šel malý andílek zpátky k mamince. Aspoň, že si na pár minut mohla odpočinout a teta si vyzkoušela hlídání.
Zlatá rybko, splň mi, prosím, přání. Přeji si, aby znal google odpověď na každou otázku, kterou mu položím. (Teda, to je zase blbost. Kdybych měla skutečně garantovaná nějaká přání od zlaté rybky, tak si vyberu něco úplně jiného!)
Tuesday, 16 August 2016
Pátý víkend
Relaxace, pěkné počasí, nuda v Brně. Tedy ne v Brně, ale v mém městě. Vlastně ani ne v mém městě, ale v mém světě.
Pokračuju ve čtení "dospělácké" literatury Bela a Sebastián. Opět potoky slz. Zastavte to už někdo! Prokousla jsem se úspěšně do půlky knihy, katastrofa zažehnána, pes zachráněn. (Počkat, to jsem asi prozradila něco, co se prozrazovat nesmí.) Taky trochu svištím nový cizí jazyk. Takovou malou rozcvičku nových slovíček jsem si dala. Výslovnost mě vždy dostane, pač ji od pátku zapomínám. Domácí úkol nechávám na později. Do pátku času dost. Mám napsat něco o sobě. Bohužel jsme se učili akorát slovíčka, která člověka odhalí až na kost.
Děsím se trochu pondělí. Ani nevím proč, když je to v práci docela fajn a hlavně klidné. Asi mě děsí ten extra čas, který musím věnovat na dojíždění. Jako nic hroznýho, ale když to dá i hoďku či víc navíc. (To je češtin, víc navíc.)
Subscribe to:
Posts (Atom)